Uveřejněno 17.6.2019 na Facbooku architekta Petra Kučery. S jeho svolením umisťujeme i zde na webu.
Tak se nám znovu rozhořel spor o navrácení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. A znovu je to spíše o emocích než-li o čemkoliv jiném. Jelikož mě takto omezená „diskuse“ mrzí, dovolím si, snad poutavě, popsat i jiné aspekty Mariánského sloupu než jen spor o jeho symboliku. Připravil jsem si proto názornou grafiku a věřím, že vás můj pohled na věc zaujme.
Než se dostaneme k samotnému sloupu, je třeba si uvědomit jak vlastně vypadala situace, do které byl roku 1650 vsazen. Byla totiž velmi odlišná od té dnešní. Západní stranu náměstí tvořilo východní reprezentativní křídlo Staroměstské radnice a Krennův dům, zakrývající pohled na kostel sv. Mikuláše. Staroměstské náměstí mělo celkově velmi nepravidelný tvar, vycházející z přirozeného průběhu dávných obchodních cest.
Mariánský sloup byl v letech 1650-52 umístěn zhruba na východozápadní osu náměstí, spojující Staroměstskou radnici a kostel P.Marie před Týnem, hlavní staroměstský chrám. Spodní, zhruba obdélnou část náměstí, tak jasně prostorově definoval a ovládal. Takové už je urbanistické poslání solitérních vertikál v prostoru, ať už symbolizují cokoliv.
Nutno přiznat, že zde bylo jedno symbolické vyznění. Sloup vstanul přesně uprostřed mezi východním křídlem Staroměstské radnice, kde byl roku 1458 zvolen českým králem Jiří z Poděbrad, a Týnským chrámem, kde bylo pohřbeno jeho srdce a ve štítu umístěna jeho jezdecká socha se symbolickým nápisem „Pravda Boží vítězí“. Právě tato socha a srdce Jiřího z Poděbrad, spolu s husitským kalichem, byly po roce 1621, kdy byl chrám vrácen katolíkům, demonstrativně zničeny. To však nebylo v kontextu nábožensky motivované Třicetileté války nic zvláštního.
Pomník Mistra Jana Husa od Ladislava Šalouna, slavnostně odhalený 7. července 1915, nebyl postaven „Mariánskému sloupu navzdory“, ale naopak s ním rozehrál geniální urbanistickou i symbolickou hru. Vytvořil jeho prostorovou protiváhu a svým specifickým tvarem ovládl horní část Staroměstského náměstí. Byl postaven kolmo na hlavní osu Mariánského sloupu, jako by stál rozkročen mezi Staroměstskou radnicí a Týnským chrámem. A tím se dostáváme k jeho dokonale promyšlené symbolice…
Pomník Mistra Jana Husa je totiž ve skutečnosti pomníkem obou českých reformací, středověké (husitské) a novověké (Jednota bratrská). Dělítkem je právě osa Mariánského sloupu. Vpravo od ní, blíže Týnskému chrámu, centru husitské Prahy, je znázorněna skupina husitů. Vlevo, blíže Staroměstské radnici, je znázorněna skupina pobělohorských exulantů. Nejde o náhodu. Před východním křídlem radnice totiž bylo po bitvě na Bílé Hoře popraveno 27 českých pánů (21.6.1621). Mimochodem právě směrem k popravišti Panna Marie z vrcholu Mariánského sloupu shlížela. Třešničkou na dortu je pak zajímavá náhoda, že Šalounův Jan Hus je náramně podobný Janu Amosu Komenskému.
3. listopadu 1918 byl Mariánský sloup smeten vírem dějinných událostí. Detaily netřeba rozebírat, ty zde jistě budou předmětem vášnivé diskuse. Jen bych chtěl dodat, že k tomu nedošlo za jednohlasného jásotu všech. Mnozí Pražané se snažili sloup bránit. Celá akce, která měla pokračovat shazováním soch z Karlova mostu do Vltavy, vyvolala již tehdy odmítavé reakce z oficiálních míst a byla odsouzena jako vandalský čin. Nicméně, v kontextu doby, tedy vzniku Československa, nebylo myslitelné zareagovat jakkoliv jinak než tím, že byly trosky sloupu urychleně odklizeny a vše se přešlo taktním mlčení. Pomník Jana Husa tak ztratil svůj symbolický a hmotový protějšek, stejně jako urbanistický kontext. Krennův dům zanikl již na počátku 20. století, východní radniční křídlo po roce 1945. Prostor Staroměstského náměstí zůstal urbanisticky rozvrácen…
