Radost a naděje

Věřím a vím, že vznik sochy není věcí rozumu, ale citu, naděje a radosti. Energie, síla, čas, jenž dáváte do toho, aby byla socha začatá, aby se na ní mohlo pokračovat a aby mohla být dokončena, je pošetilost. Přesto do tohoto jdete s radostí, zápalem, fyzická námaha je požitek. Představa žene ruce dopředu.

Ale jen v tu chvíli, když impulz pro vznik kamenné sochy je silný. Není to hobby. Je to nutnost. Nečinnost by byla promarněný kus života.
A já viděl silný impulz pro vznik sochy. A proto ta socha je krásná.
Muži bránili své město, dlouho. Svou rodinu, domov, svou ženu, své děti. V to věřili, to je spojilo.
V té době nemělo umění smysl.
Přáli si, prosili, aby to dobře dopadlo.
A stalo se. Přežili, ubránili se.
Obrovský impuls.
V tu chvíli začalo mít znovu umění smysl. Tvořit z radosti. Jako poděkování. Vyjádřit co si myslí všichni. Vděk za záchranu.

Sochař udělal návrh. Byl přijat. Kameníci a on pracovali z této vize a radosti neskutečně rychle. Za dva roky postavili mariánský sloup. Stavbu 15 metrů vysokou. 118 tun opracovaného pískovce.
Začali, pokračovali a dokončili tuto obdivuhodnou kamennou stavbu.
Sloup se sochou Panny Marie se stal senzací. První moderní sochou té doby. Inspirací pro další místa.
Ne proti něčemu, ale pro něco. Pro vděk a nadšení, že umění, krása, může být. Že má opět smysl.

A to platí jako impuls i nyní.
Snad to lze pochopit. Snad lze setřást nepochopitelné nánosy politických a významově filosofických půtek. Znovu může umění žít z prostého citu, naděje a radosti. Ona to je radost a naděje.

Děkuji
sochař Petr

Na lodi u Karlova mostu budeme do 12. prosince 2019, kdy je další schůze zastupitelstva HMP.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *