O Mariánském Sloupu byly popsány už stohy papíru a ještě bezesporu budou. Jen letos mají vyjít minimálně tři knihy na toto téma od různých autorů, každý se svým pohledem na věc (Vít Vlnas, p. Stanislav Přibyl, Petr Blažek a Vojtěch Pokorný). Nicméně i já jsem byl ukecán na nějaký článek pro jeden malý časopis, tak ho postnu i na FB, když už jsem ho vyplodil. Se základními informacemi o Sloupu už je snad každý, kdo alespoň trochu sleduje dění kolem sebe, obeznámen, nicméně stále se v éteru opakují tvrzení a protitvrzení, které se pokusím alespoň ze svého pohledu stručně uvést na pravou míru.
Co vlastně teď na Staroměstském náměstí stojí?
V médiích se setkáváme s různými označeními díla, které sochař Petr Váňa a kolektiv kolem něj vytvořili. Kopie, replika, napodobenina, rekonstrukce, reprodukce, imitace, atrapa, kýč… Jak to je doopravdy? Památková kritéria jsou v tomto směru poměrně nejasná a ani ti nejpřednější odborníci se v případě sochy Panny Marie Immaculaty, stojící na vršku sloupu, neshodnou. Dle památkové definice je kopie znovuvytvořením díla dle dochovaného originálu, replika je násobná kopie díla vytvořená autorem či jeho dílnou. V tomto případě se sice nejedná o stoprocentní kopii (Socha Panny Marie se zachovala cca ze 75%, viz fotka sádrového odlitku), ale vůbec ne o repliku či snad atrapu. Architektonické části Sloupu se nedochovaly téměř vůbec. Asi nejsprávnější definici vyslovil uznávaný historik umění Prof. PhDr., Ing. Jan Royt, PhD., DSc. a sice, že se jedná o památkovou rekonstrukci historické památky s kopií sochy Panny Marie Immaculaty. Tolik k terminologii.
Je vytvořené dílo kvalitní?
Kritici se opírají do díla Petra Váni, kdy jej často označují nevybíravými označeními jako amatérská napodobenina, kýč a podobně. Petr Váňa je ale bezesporu velmi uznávaným sochařem a restaurátorem, jehož kopie význačných sochařských děl bez jakýchkoliv debat o kvalitě zdobí např. průčelí kostelu sv. Salvátora na Křížovnickém náměstí, Národní Muzeum či Břevnovský klášter. Samozřejmě lze o schopnostech Petra Váni diskutovat, ale nezní moc věrohodně tvrzení, že všechny ostatní kopie jsou umělecky kvalitní, jen zrovna ta jedna, ta, na které si dal Petr Váňa nejvíce záležet, je špatná.
Pokud akceptujeme schopnosti Petra Váni, můžeme polemizovat se podklady, podle kterých byla socha sekána. Před vytvořením kopie sochy Panny Marie byla pod vedením akademického sochaře a restaurátora Jana Bradny provedena hluboká a poctivá analýza pramenů a podkladů, přičemž v závěru měl Petr Váňa k dispozici sádrový odlitek fragmentů originálu, 10 kvalitních fotografií sochy, zaměřené a odlité části jiných soch Panny Marie od J. J. Bendla, podle kterých mohl domodelovat nezachovanou část (nezachovaly se pouze sepjaté ruce a část roucha) a samotný originál. Pomocí tečkovacího stroje byly pak originální části přeneseny na sekanou kopii a zbytek Petr Váňa dotvořil podle fotografií a analogických soch J. J. Bendla. Jak se mu to povedlo, posuďte nejlépe sami. Architektura sloupu byla vypočtena ing. arch. Pavlem Naumanem na základě fotogrammetrie a měření zachovaných částí s přesností na centimetry.
Je památkově legitimní navracet po stu letech historickou památku do prostoru Staroměstského náměstí?
Zvlášť události druhé světové války vznesly otázku, do jako míry je možné rekonstruovat zmizelé památky. Ve výsledku se dospělo k všeobecně uznávanému konsenzu, za jakých podmínek lze obnovovat zničené památky:
- Návrat ke staršímu zaniklému stavu nevyžaduje zničení mladších hodnotných vrstev.
- Nesmí být negativně dotčena kulturní hodnota existujícího prostředí
- Existují ještě další důvody než jen, že tomu tak v minulosti bylo.
- Rekonstrukce musí být podložena dostatečným poznáním skutečně existujícího historického stavu, bez toho, aby se musela domýšlet.
- Musí být reálné rekonstrukci provést věrohodně.
Rekonstrukce sloupu s kopií sochy všechny tyto kritéria splňuje. Betlémská kaple či hned vedle Sloupu stojící Dům U Kamenného zvonu byly obnoveny i bez splnění všech těchto podmínek a s diametrálně menší znalostí originálu, a přesto dnes nikoho nepohoršují.
Šlo v případě vztyčení Mariánského sloupu o projev katolického a Habsburského triumfalismu?
Spolehlivě lze vyvrátit tvrzení, že se jedná o památku na vítězství na Bílé Hoře. Na památku této události byl přímo na Bílé Hoře postaven klášter s kostelem Panny Marie Vítězné z roku 1628. Sloup byl vztyčen na památku obrany před Švédy v roce 1648. Sloup byl projevem vděčnosti obyvatel Prahy, kteří se v průběhu obléhání chodili modlit k obrazu Panny Marie Rynecké, která pak našla svůj domov v sanktuáriu Sloupu. Výstavbu ale hradil císař Ferdinand III., čímž mimo jiné demonstroval své smíření s dříve odbojným městem a děkoval mu tím za projevenou věrnost. Pokud by Sloup měl být symbolem triumfu, tak triumfu nad Švédy, nikoliv nad Prahou. Ale ano ve švédských vojscích také bojovali potomci pobělohorských exulantů.
Je bez debat, že postava Panny Marie je jedním ze signifikantních jevů pobělohorské rekatolizace a vztyčení Sloupu do tohoto programu také zapadá. Období rekatolizace je složitý fenomén, kdy se prolínaly náboženské a politické motivace a nezřídka se i sama římskokatolická církev dostávala do sporu s císařem ohledně formy rekatolizace a poukazovat jen na její násilnou cestu, je zplošťování historie. Právě mariánská úcta, kdy kontrast něžnosti Matky Boží vůči mnohdy strohému protestantismu účinně působil na lid, je jedním ze znaků nenásilné rekatolizace. Odsoudit veškeré projevy rekatolizace znamená odsoudit nejen množství nádherných výtvorů baroka na poli sochařství, malířství a architektury, ale třeba i takovou Loutnu českou od Adama Michny z Otradovic, která poprvé vyšla jen tři roky po vztyčení Sloupu.
Byl Sloup protlačen proti vůli města a protiprávně?
Lidem prosazující návrat Sloupu nelze upřít jistou, větší než malou, dávku tvrdohlavosti. Bez té by snahu, trvající od roku 1988, už dávno vzdali. Upřímně si řekněme, že drtivou většinu obyvatel města Sloup nijak nezajímá. Ty, co se o stavbu zajímají, lze rozdělit nejsnáze podle počtu podpisů na peticích pro výstavbu či proti výstavbě. Zde je jednoznačný poměr 16,5 tisíce proti jednomu tisíci ve prospěch podporovatelů.
Projednávání projektu bylo vždy pod zvýšeným dohledem všech orgánů, ke každému kroku podávaly různé spolky odvolání a projekt pak byl detailně přezkumován nadřízenými orgány. Je nemyslitelné, aby v takovém prostředí byla tolerována jakákoliv procesní chyba nebo byť jediné nedodané vyjádření či povolení. Například jen díky neochotě TSK vydat zábor staveniště se stavba na dva roky úplně zastavila, i když měla platné povolení s nabytím právní moci. Společnost vždy tahala při projednávání projektu za kratší konec, protože úřady byly často řízeny nepřátelsky naladěnými lidmi, kdy docházelo přinejmenším k obstrukcím při vydání toho či onoho razítka a na úředníky byl svrchu prováděn nátlak, aby rozhodovali proti Sloupu. Při zajišťování podpory Sloupu zastánci obcházeli politiky a snažili se vysvětlit, že se jedná o dílo kvalitní a chtěné, ale to se snad v demokratické společnosti považuje za standartní postup při zajišťování věci, na které vám záleží.
Je návrat Sloupu projevem nesnášenlivosti a netolerance?
To je otázka do srdce každého podporovatele. Za sebe mohu říci, a to se v nejužším okruhu podporovatelů pohybuji již mnoho let, že jejich motivace se mi jevila různě: snaha o obnovu architektonicko-urbanistického řešení náměstí, snaha o odčinění potupy Matky Boží, snaha o zajištění Praze nadpřirozené ochrany, snaha o návrat jedinečného barokního díla, ale nezaregistroval jsem postoje ve smyslu, že „tak to těm husitům teď natřeme.“
Společnost i Petr Váňa oficiálně vždy vystupovali, že chtějí odčinění vandalského činu, potupy Matky Boží a smíření. Jistě je pochopitelný postoj, který zastává i mnoho katolíků, proč stavět Sloup, který jitří takové emoce u odpůrců. Ale já jsem názoru, že pravé smíření neznamená jen uznání vlastních chyb, ale i zadostiučinění za křivdy, které byly učiněny na mně.
Tento text publikoval architekt Stanislav Běhal na svém Facebooku a my ho s jeho svolením uveřejňujeme na tomto webu.