Kardinál Dominik Duka: Odpověď na otevřený dopis Pavla Černého

Převzato z webu kardinála.

V reakci na dopis ThDr. Pavla Černého, Th.D. zasílá kardinál Duka odpověď vyzývající ke korektní debatě, hledající styčné body, nikoliv ty rozdělující.

Vážený bratře,
emeritní předsedo Církve bratrské a Ekumenické rady církví,
předsedo Kostnické jednoty,

měl bych začít poděkováním, ale spíše říkám, že lituji.

Vaše úvodní slova mohu obrátit a v duchu vzpomínek Vám i poděkovat za opravdu krásnou a efektivní ekumenickou spolupráci. Byl jste to Vy a bratr Ing. Smolík, kteří jste po návštěvě u mne v Hradci Králové zahájili cestu spolupráce, kdy jsme se sjednotili ve vyjádření, že všichni se podílíme na práci evangelia s přáním, aby tato naše práce byla věrohodná a zahojila rány minulosti nakolik je to možné. Ovocem této spolupráce je zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Myslím, že mnohé bych nenapsal za předpokladu, že byste nebyl v čele zmíněných institucí a poté nemohl pozorovat další vývoj, možná i s překvapením. Jedno s čím však nemohu souhlasit, je Vaše chápání, nebo neporozumění, zmíněného projektu obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v nové podobě, kdy nejde o pouhou repliku, Mariánský sloup je také zpřítomněním umělecky význačného díla barokního umělce Jiřího Bendla. Kráčíte-li po Karlově mostě, pak většina těchto sousoší jsou výdusky. Jako v mnoha jiných místech (např. Kuks apod.).

Plamenné diskuze a vzbuzené emoce, které se vztahují ještě k nestojícímu Mariánskému sloupu, odhalily hnisající rány, které bych přirovnal k metastáze. Ukazuje se, že jsme tři desetiletí po sametové revoluci nedokázali zhodnotit ve svobodě a na obecné rovině pád Rakousko-Uherska a nastoupení Československé republiky. Naše státnost nikdy nezanikla, a proto také nebylo třeba ji v plném slova smyslu obnovovat, ale osvobozovat od pout, která ji doprovází od jejího počátku: netolerance, závist, nenávist, nepřátelství až ke krveprolití. Ukazuje se, že nedokážeme sledovat skutečné vědecké, a nakolik možno, objektivní a nezávislé bádání, které nemůže hodnotit tábority a východočeské sirotky jako vrchol našich národních dějin, ale přitom dovede ocenit kulturní i politický přínos utrakvismu, který nikdy netvořil novou církev, ale byl určitou větví, podobně jako se setkáváme v anglikánské církvi s High Church and Low Church. Tím nechci bagatelizovat tragický osud Mistra Jana Husa. Musíme ale vidět celé hnutí obnovy, jehož nebyl hlavou, ale jehož se stal reprezentantem na základě tragického údělu. Kostnický koncil v přijetí memoranda děkana Jagellonské univerzity Pavla Wlodka dal signál k náboženské svobodě ještě před usneseními španělských cortézů pod vlivem profesorů Salamanky a Valladolidu v 16. století. Můžeme citovat jednoho z jejich představitelů, Francisca de Vittoria OP: „Žádný člověk se nerodí jako otrok.“ Zde hledejme také podněty ke Kutnohorskému náboženskému míru, jako i majestátu Rudolfa II.

Není možné, abychom spolu probírali celou historii. Nyní tedy k ideji Mariánského sloupu v kontextu jeho vzniku a postavení. Třicetiletá válka vznikla politicky nezodpovědným rozhodnutím části českých stavů. Zcela jistě znáte i lépe stanovisko Karla st. ze Žerotína. Bezesporu můžeme tvrdit, že důsledky husitských válek a třicetiletá válka v kontextu české kotliny, způsobily větší ztráty na životech, kulturních statcích a hospodářském životě než První či Druhá světová válka. Tím nezavírám oči před holokaustem, heydrichiádou ani před zločiny komunistického režimu. Musím tuto vsuvku připomenout vzhledem k prohlášení primátora Zdeňka Hřiba. Nejenom Pražané, ale obyvatelé celé české země po dvě generace žili v době třicetileté války v hrůzách a obavách nejenom o svoje domy a rodiny, ale v obavách o holý život. Soldatesky obou stran, jak císařská vojska, tak vojska českých stavů podporovaná protestantskými panovníky trpěla soustavně nedostatkem, vzhledem k nevyplácenému žoldu a o to více pustošila a rabovala zemi. Poprava sedmadvaceti pánů v roce 1621 nebyla schvalována značnou částí katolických pánů, jakož i představiteli historických řádů v čele s kardinálem Harrachem. Obnovení zemského zřízení bylo tvrdou reakcí vycházející nejenom z pomsty, ale i z nových vztahů vyplývajících z nemorálně uplatňovaného usnesení augšpurského sněmu na základě principu „čí vláda toho náboženství“. Tento princip přijaly obě strany konfliktu – katolíci a luteráni. Fridrich Falcký však nebyl luterán. V tomto smyslu je třeba chápat právní situaci v zemi. Devastace katedrály sv. Víta vyvolala odpor, na jehož konci je slavnostní Te Deum po bitvě na Bílé Hoře v kostelích „pod jednou“ i „pod obojí“, jako i v luteránských kostelích. Ani židovská obec nebyla spokojena s vládou zimního krále. Tím nepopírám tragiku bitvy na Bílé Hoře. Ale ani Bílá Hora nepopřela českou státnost (státnost Zemí koruny české). To však není důvodem k postavení Mariánského sloupu. Je třeba si uvědomit, že stavba Mariánského sloupu se realizuje dvě generace poté. Generace, které zažily pustošení především ze strany švédských vojsk, císařské nevyjímaje, ale také i do jisté míry ze zdivočelých žoldnéřských band, které nebojovaly za žádné ideály a jen loupily a postavily většinu obyvatel na stranu habsburské vlády, i když vykazovala barokní absolutismus. Nejedná se ale ani o diktaturu a tyranii, ale o autoritativní způsob vlády, ve kterém pokračovali i osvícenští panovníci, především Fridrich Veliký, vládce Pruska. Nechci otevírat nový spor, kdo byl na čí straně. Útok švédské soldatesky téměř týden po uzavření Vestfálského míru nelze chápat jako příchod osvoboditelů. Dva ideoví odpůrci Juan Caramuel z Lobkowicz, ale i Jan Ámos Komenský, o jehož angažmá ve třicetileté válce vědí historici své, vysloví se oba celou vahou svých osobností k uzavření míru (tj. Vestfálský mír). Tak i samotné vyzdvižení Mariánského sloupu, které jistě neneslo znaky tolerance, ale vyjádřilo touhu po míru a také vyjádřilo dík za to, že Prahu nepostihl osud jako jiná města ve Střední Evropě během třicetileté války. Současně je třeba připomenout, že sloup byl postaven na místě, kde bylo zneuctěno Palladium přibitím na židli, která byla postavena pod šibenici.

Zbourání Mariánského sloupu v listopadu 1918 bylo dílem anarchistů Franty Sauera a žižkovských hasičů, nikoliv Hasičského sboru. Zcela jistě, že shromáždění v listopadu 1918 na Bílé Hoře neřešilo otázky historických pravd. Bylo to shromáždění v době po vyhlášení Československého státu u svatováclavského sousoší na Václavském nám. 28. října 1918. Situace tehdy nebyla shodná s listopadem 1989. Bolševická vojska Maďarské republiky rad Bély Kuna obsadila celé jižní Slovensko, v Prešově vyhlašují Slovenskou republiku rad, pod egidou Budapešti. Naši obyvatelé německé národnosti optují o připojení severozápadní části českých zemí k Berlínu a jihozápadní části k ještě neexistující Německé rakouské republice. Dovedeme tedy pochopit atmosféru doby. Rovněž tak bych připomněl nešťastný postoj mého předchůdce, arcibiskupa Huyna, syna generála, který patřil k té části armády a politiků, kteří usilovali o připojení k Berlínu a to již v roce 1917. Pastýřský list arcibiskupa Huyna ze srpna 1918, který vyzývá ke konečnému vítězství a skutečnost, že zakázal pohřeb zastřelených chlapců v Plzni, kteří se za rozbřesku pokoušeli shodit z vozu chléb (vojenský komisárek) a byli vojáky zastřeleni. Především tragédii umocnil odůvodněním tohoto zákazu, „zmínění mladíci nejenom že se dopustili krádeže ale dokonce velezrady, protože tak ohrožovali válečný stav“. To mne vede k tomu, abych neodsoudil i výrok T. G. Masaryka, kdy v Londýně byl tvrdě napadán politickou reprezentací právě za svržený Mariánský sloup. Je jednoduché vytrhnout větu z kontextu, kterou v té době politik a představitel bojující emigrace reaguje tak jak reagoval. Zmíněné řádky si nepřečetl, jako my dnes, ale on tu dobu prožíval.

Uvědomme si, že skácení Mariánského sloupu nebyla konečná vize zmíněné skupiny, ale chtěla pokračovat v kácení soch na Karlově mostě. Myslím, že CzechTourism ani ministerstvo financí by nebylo příliš spokojeno, kdyby Karlův most se stal jen jedním ze středověkých mostů. Je třeba dodat, že pak nastává tažení obrazoborectví v městech a vesnicích. Hlavním cílem se nestala Panna Maria, ale především sochy sv. Jana Nepomuckého na základě velkých antiklerikálních a nacionalistických sporů z devatenáctého a z přelomu do dvacátého století. Dovolím si určité srovnání. Představitelka UNESCA, paní Irina Bokovová, kandidátka na generální tajemnici OSN, v důsledku ničení antických ale i křesťanských památek na Středním východě islamistickými fanatiky, navrhovala tento vandalismus prohlásit za válečný zločin. Nedivme se, že velká část naší společnosti se nemůže dívat na zboření Mariánského sloupu v kontextu listopadu 1918, ale právě vzhledem k úsilí o jeho symbolickou obnovu v kontextu naší doby.

Ani komunistický puč v roce 1948 neváhal využít symboliku zboření Mariánského sloupu, kdy označil doktorku Miladu Horákovou jako mladou studentku za iniciátorku svržení sloupu, která na krk Panny Marie přivázala lano. Touto lživou informací chtěli vyprovokovat emoce k souhlasu s její popravou. Vidíme, že fake news nejsou novodobým vynálezem.

Současná vzrušená diskuze vznikla na základě odvolání revitalizace Mariánského sloupu zasedáním zastupitelstva magistrátu v roce 2017, které mělo však určitou předehru. Tato předehra se odehrála v kostele sv. Václava na Zderaze pod taktovkou, odpusťte mi tento výrok, dívčího tria: sestra Tonzarová, paní spisovatelka Lenka Procházková, paní, pardon, soudružka Semelová, básník a redaktor Radia Wave a časopisu Protestant bratr Škrob a další. Po nastoupení na svatovojtěšský pražský stolec v lednu 2011 při ekumenické bohoslužbě v Soukenické ulici jsem byl dotazován bratry a sestrami z vedení Ekumenické rady na svůj postoj k obnově Mariánského sloupu. Vzhledem k časové prodlevě volně cituji svá slova: jako Duka nechci prosazovat obnovu Mariánského sloupu, která by způsobila rozpory v ekumeně příp. ve společnosti, pochopte však, že jako pražský arcibiskup nemohu tomu bránit (z historických důvodů, které jsem popsal v předchozích řádcích). V diskuzi jsme se rozešli. Jako představitelé ČBK a Ekumenické rady církví (v té době já jako předseda ČBK, předsedou ERC byl Joel Ruml a další) jsme se shodli na následujícím: V zásadě nemůže být postavena historická replika Jiřího Bendla v tom smyslu, že zde nebudou sochy andělů s jejich atributy, které by mohly urážet protestantské církve. Rovněž tak zde nebudou historické nápisy a na samotném sloupu bude umístěn nápis „Tento Mariánský sloup byl vyzdvižen jako symbol ekumenické spolupráce křesťanských církví v ČR a projev úcty k Ježíšově Matce.“ Pod tímto nápisem „ČBK a ERC“ s uvedeným datem. Z mé strany bylo také přislíbeno, že na průčelí Týnského chrámu bude nově umístěn symbol utrakvismu, kalich s hostií. Tak se také stalo. Rozešli jsme se s tím, že je zapotřebí v tomto smyslu pracovat v našich církvích na porozumění a pochopení tohoto kroku. S tímto záměrem jsem také později seznámil i zasedání synody Českobratrské církve evangelické. V rámci připravovaných pozváních na návštěvu papeže Františka jsme viděli jako opravdový projev společného smíru setkání a modlitbu všech představitelů církví na Staroměstském náměstí. Tento projekt se neuskutečnil. Daná situace ukazuje, že jsme příliš nepracovali v tomto duchu, což ukazují určité radikální postoje v našich církvích i ve společnosti. Návštěva papeže Benedikta XVI. se bezesporu dotkla jiné společenské atmosféry, než která panuje dnes.

Tento projekt týkající se výstavby Mariánského sloupu plně přijal autor, sochař Mistr Petr Váňa. Rovněž tak sdružení, která jsou iniciátory ale i sponzory celé akce, podepsala dané prohlášení. V předvečer letošní svatodušní vigilie se s námi prvně modlili představitelé křesťanských církví, které shromažďují naše bratry a sestry z jiných národností, které však již po více než desetiletí žijí s námi zde (arménská apoštolská církev, koptská církev a další protestantské církve, které nejsou členy ERC). Při následném setkání, které trvalo do pozdních nočních hodin, jsme došli k závěru, že je zapotřebí chápat tuto obnovu Mariánského sloupu v novém kontextu.

Na Bílé Hoře se po třikrát konalo ekumenické shromáždění, které vyjádřilo jak vzájemné odpuštění, tak i touhu po smíření. Při návštěvě papeže sv. Jana Pavla II. v roce 1995 zazněla prosba o odpuštění z úst nejvyššího představitele Římskokatolické církve adresovaná naším křesťanským církvím, jichž se historický vývoj bolestně dotkl v době zmíněných historických událostí. Ze strany Ekumenické rady v témž roce zazněla slova odpuštění a smíru z úst představitele ERC bratra Pavla Smetany. Dovolte mi skončit prosbou i výzvou. Po třech desetiletích společné práce jsou v této době naše církve atakovány ideologiemi, ale i netolerantními skupinami, kdy určité filosofické a etické názory odporující principům židovsko-křesťanské kultury a civilizace znevažují Boží slovo, které nám prostírá Kniha knih – Bible. Následné diskuze i šarvátky vyžadují vzájemnou omluvu i smír. Po mnohých nehorázných útocích na principy křesťanství ale také i na našeho Pána Ježíše Krista a jeho Matku považuji za navýsost vhodné, abychom dokázali v této situaci v naší společnosti, na onom místě, které je poznamenáno krví a sváry, podat si ruku, abychom v duchu odpuštění a v duchu pravé tolerance dovolili, aby tento projekt diskutovaný a nebyrokraticky přijatý v lednu 2011 se stal naším společným úsilím. Dlažba Staroměstského náměstí nevypráví jen o prohrách středověku či baroka, ale také hovoří jasnou řečí o největší prohře naší nedávné minulosti. Zde se rozhodlo o naší budoucnosti ve fatálním roce 1948. Postup, který volí současný magistrát, není projevem, který bychom my, křesťané, měli následovat.

Přiznejme však, že mnohé diskuze, které byly vedeny v mnoha případech slovy, která vycházela z emocemi rozbouřených niter, v duchu: „Padni komu padni,“ nám asi také nejsou ke cti.

V Duchu Pravdy,

+ Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský a primas český
předseda České biskupské konference

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *