26. března 2013

Naděje je takový trvalý hřejivý pocit, který člověk pociťuje. Někdy sám, někdy s mnoha ostatními lidmi dohromady, vždycky je to však s radostí, úsměvem. Proč ? To nevím, pravděpodobně proto, že to není naše zásluha, není to naše chtění, které nás žene za splněním utkvělé myšlenky. Je to spíše proud času, do kterého vstupujeme, nevíme přesně jakou krajinou protéká a jaké příběhy přináší. A radost prýští z pocitu, že vše prožité mělo velký smysl.

Patnáct let. Je to málo, nebo mnoho ? Je to nepodstatné. Naděje je jako zdraví, každý je rád, že trvá a neměří jej na roky. Patnáct let je ale délka času kterou si rád zapamatuji. Je to čas, který jsme pracovali na Mariánském sloupu a nevěděli jsme, jestli bude možné jej někdy postavit na původní místo. Jestli jej uvidíme jako stavbu. Celou. Osazené všechny kameny i se sochou Panny Marie uprostřed Staroměstského náměstí v Praze. A nyní rada města schválila, že můžeme začít stavět. Ne hned, je nutné udělat archeologický průzkum, zpevnění původních základů, orazítkovat všechny části povolení. Ale pak ano. Ten příslib tu je. Je to krásné. A chuť do osekávání pískovcových bloků je nyní ještě větší. Zbývá dokončit korintskou hlavici sloupu, osekat základní kameny, které právě nyní věnují česká města. Také osekat a sesadit římsy a sokly pod sochami andělů. Ty kameny, které věnovaly české rytířské řády v roce 2011. Nelze vyjmenovat všechny, kteří se dotkli příběhu Mariánského sloupu. Lze napsat, že díky těm všem trvá. Za nás kameníky děláme všechno, aby příští rok v květnu jsme mohli sloup Panny Marie na svém místě osadit. Z naděje, z takového hřejivého pocitu, že je :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>